Život je jako mořská pláž. Díváte se před sebe a vidíte hladkou písčitou plochu před sebou a máte pocit, že jste první člověk, který těmito místy kráčí. Při každém kroku zanecháváte za sebou stopu, otisk vlastního kroku vytlačený do písku jako připomínku toho, že jste tudy kráčeli, Vaše radosti a starosti, sny a motivace, jako otisk Vaší duše. Vy, právě Vy, unikátní tvor, unikátní ego.
Jdete dál a nesete si svůj pocit jedinečnosti. Když se ale po chvíli podíváte za sebe, vidíte, jak se otisk Vaší stopy pomalu plní vodou. To blednou Vaše vlastní vzpomínky. A pak přicházející vlny oceánu dílo dokončí a smyjí i poslední zbytek Vašich stop. To zapomíná sám čas. Jako byste nebyl, jako byste těmi místy neprošel.
Kráčíte dál a při své cestě si všimnete, že občas míjíte v písku zaražený ukazatel, který tu zanechal někdo před Vámi. Nevidíte kroky, stopy těch, kteří tu kráčeli před Vámi, jen víte, že tu byli. Třeba měli stejné starosti, stejnou bolest, připadali si stejně jedineční a prožívali stejná dramata, radosti i lásky. Nevíte, kudy přesně vedly jejich stopy, ale víte, že tu byli. Buddha, Stalin, Einstein, Smetana nebo třeba vaši vlastní předci. Kráčeli po stejné pláž, ale nevíte, KDO skutečně byli. Jejich stopy v písku, otisky duše, jsou dávno pryč. A ukazatele, výsledky jejich díla, jsou pouhým prostým důkazem jejich existence, nikoliv jejich osobnosti, ega. „Alexandr Veliký, dobyvatel, 356 – 323 př. n. l.“
Říká se, že ve vlastních dětech žije člověk dál. Snad je to pravda. Při našich prvních nejistých krůčcích nás vedou za ruku blízcí lidé, rodiče, prarodiče, učí nás, jak máme stát na vlastních nohou, kráčet dál. Někdy hůře, někdy lépe. Spoluutvářejí náš krok. V každé naší vlastní stopě zůstává část jich samých. Postupem času, jak si volíme vlastní cestu, zaostávají za námi a jednoho dne zjistíme, že s námi již nejdou. I jejich stopy pomalu mizí a oni sami se stávají vzpomínkou, kterou si neseme dál. Ale neseme ji pouze my, od této chvíle jsme na své cestě sami.
Občas někoho na své cestě potkáme, jdeme společně, stáváme se přáteli, milenci, manželi. Ale i přesto zůstáváme sami. I když jsou nám tito lidé blízcí, vždy kráčíme jen vedle sebe. Každý děláme vlastní kroky, každý necháváme za sebou jiné stopy. Dokážeme tyto lidi milovat, obětovat se pro ně, vzpomínat na ně, a jen občas se nám snad podaří zahlédnout kousek duše blízkého člověka ještě dříve, než se otiskne do písku. Myslíme, že rozumíme, ale ve skutečnosti je to jen iluze. Jsme sami. Svět vidíme pouze vlastníma očima a jediná duše, kterou dokážeme skutečně vnímat a rozumět jí, je naše vlastní. Ostatní hodnotíme vždy a pouze na základě jejich činů. Nedokážeme vídět svět jejich pohledem.
Ale snad je to tak správně, každý člověk je unikát. Každý člověk má jedinečné já, dělá vlastní kroky, vidí svět tak, jak to dokáže jen on. Myslíte si, že jste zlý? Nebo dobrý? Nikdo si uvnitř svého já neřekne, že je zlý a špatný člověk. Okolnosti, situace, chyba, konečný cíl, který světí prostředky, každé ego má své omluvy. Dokud můžeme soudit, zamilovávat se a obdivovat druhé podle jejich činů, dokážeme rozpoznat, co je správné a co nikoliv. Zůstává pravdou, že rozdíl mezi nebem a peklem je jen ve společnosti, kterou tam člověk má. Lidé kolem nás jsou zrcadlem nás samých. Proto nelze duši sdílet. Proto jsme sami. Ztratili bychom odraz sama sebe v očích okolních lidí. Ztratili bychom jediný způsob, jak rozpoznat, kdo vlastně jsme a jaký jsme člověk.
Ve výsledku je jedno, kolik stop, jednotlivě nebo společně se všemi přáteli a rodinou za sebou zanecháme. Můžeme učit ostatní chodit, můžeme vytvořit ukazatelů kolik chceme a jakékoliv velikosti, můžeme ukázat vlastním dětem jak stát na vlastních nohou, to, co se vlastně skutečně snažíme uchovat, jednoho dne nevyhnutelně zmizí. Naše já. To, KDO jsme. Duši nelze uchovat. Stopy smyté oceánem času, který tak činí každému a všemu už po eony, jednotlivcům i celým civilizacím. A právě proto má smysl budovat svůj odkaz. Budovat ukazatele, učit ostatní, předávat vědomosti. Jediná šance nás samých, mlhavý stín našich kroků.
Zapomnění toho, KDO jsme, je nevyhnutelné. Ale je velkou a neodpustitelnou hanbou promrhat dar chůze jen k tomu, aby se člověk pouze prošel svou cestou na konec. Ten totiž přijde sám, i bez našeho přičinění. Jakmile se všechen ten písek, ve kterém jsme mohli zanechat připomínku sama sebe přesype přes hodiny našeho života, bude už pozdě. Co není zapamatováno, neexistovalo. Moře smyje naše poslední stopy a nikdo si toho ani nevšimne.
P.S: ano, i tento článek je snahou o zatlučení malého kolíku s nápisem „byl jsem tu“, snad někomu trochu otevře mysl.
