Gilad Šalit vs. tisíc "Palestinců"

V novinách se objevil článek, že Izraelci hodlají vyměnit 1000 palestinských vězňů za jednoho vojáka, Gilada Šalita, který byl unesen před 5 lety ze základny podzemním tunelem, přičemž dva jeho kolegové byli zastřeleni.

Pro nás evropany je to vcelku nepochopitelný přístup, zvláště, když většina populace požadovala provedení výměny a přitom do průzkumů uvedla, že jsou si vědomi možného zhoršení bezpečnostní situace. Ale myslím, že to vcelku vypovídá o mentalitě Izraelského národa. Jedna z prvních věcí, kterých si tu všimnete je, že co Izraelec, to patriot. Občas je to až trochu iritující, ale zároveň je to hodné obdivu. U nás vyvěsíme vlajku jedině v případě, že uspějeme v nějakém sportu. Tady neprojdete ulicí, aniž byste zahlédli na nějakém autě, domě, obchodě nebo i zastávce Izraelskou vlajku. Dokonce i graffity na zdech obvykle hlásají něco o Izraeli.

Další jejich vlastností je, že drží spolu. Běžné oslovení na ulici, když se někoho ptáte na cestu je „bratře“, příp. „kamaráde“. Hebrejština nemá vykání, ale jinak než angličtina. Tady z kontextu vět pochopíte, že se tyká. Všude a všem.

Takže s Giladem všichni cítí, je to Izraelec. A Izrael se o něj musí postarat. To je prostě jejich mentalita. Takže ho vymění. Zajímavé je, že někteří vězni, kteří mají být vyměněni, nechtěli. Protože Izrael je velmi humánně založenou zemí, není tu trest smrti a věznice jsou na vyšší úrovni než naše, paradoxně pro většinu Palestinských vězňů znamená pobyt v místním vězění spíše zvýšení životního standardu.

Pokud skutečně dojde k propuštění Gilada Šalita v úterý 18.10.2011, nedoporučuji běžným turistům se pohybovat v oblasti Tel Avivského přístavu, protože je plánováno velkolepé přivítání.

Kéž by se Česká Republika uměla postarat o své lidi stejně. Neberte to však jako typicky české „pivní“ postesknutí. Poučil jsem se. Rozhodně, až se vrátím Domů, budu se chovat podobně jako oni tady. Oni jsou hrdí, i když v porovnání s námi se mají daleko hůř. Myslete si co chcete, ale v ČR se máme dobře a myslím, že každý z nás by měl trochu té hrdosti cítit i jindy, než při poskakování za nějakého sportovce.