Šmarjá, to naše dítě je určitě zaostalý!

Myslím, že to jednou za čas zažije každý rodič. Je to naše dítě normální? Jako otec rok a půl staré dcery nemohu mluvit příliš z praxe, ale něco mi říká, že s přibývajícím věkem bude tato otázka stále častější, přičemž kolem puberty se pravděpodobně na nějakou dobu dokonce změní v naprostou jistotu. Ne, není!

Každopádně v tomto ohledu vedeme doma dlouhé debaty. Já, jako naprosto objektivní otec jsem přesvědčen, že naše dcera je nejgeniálnější a nejkrásnější dítě na světě a zatím se jí prostě nechce to dávat najevo, kdežto má žena je přesvědčena, že je čas navštívit odborníky.

Naše malá totiž nemluví. Ne, že by člověk od ní čekal teologické monology nebo komentáře k dění ve světě, ale ona prozatím vystačí s obyčejným ham. Jinak neřekne nic. Vlastně se obecně moc nevyjadřuje a na jakoukoliv činnost, která jen trochu zavání vzděláváním, reaguje sveřepou ignorací, otáčením hlavy a nadávkami v něčem, o čem jsem přesvědčen, že je Svahilština.  I v takovou chvíli jsem na ní hrdý, protože vidím, že v ní dříme skrytý hrdina, který se tváří v tvář silnějšímu nepříteli nepřizná, odolá a nezradí.

Žena, možná proto, že je zarytý pacifista, se mnou nesouhlasí a tvrdí, že v tomto věku už by měla umět alespoň 30 slov. Navíc mateřský spolek stejně starých dětí neustále dává na odiv zaručená prohlášení, že jejich děti v jeden a půl roce zvládnou taneční sestavu na Ravelovo Bolero, počítají rovnice o třech neznámých, případně nejen, že se samy najedí, ale tu svíčkovou si dokonce i uvaří a pak umyjí nádobí a během toho se učí mandarínskou čínštinu odposlechem z radia.

Byla u nás kamarádka, která má velké zkušenosti s ADHD a obecně dětským chováním a psychologií, vyslechla naše strasti a pak moudře pravila, že to může být nedoslýchavost, prvky autismu nebo se jí prostě nechce. A protože jejího názoru si skutečně vážíme, trochu nás to vyděsilo. Hlavně ženu, já jsem jako hrdý otec stále a objektivně přesvědčen, že naše dítě je prostě osobnost. Vím určitě, že slyší, co slyšet chce, ať je v jakékoliv části bytu („na, Kačko, ham.“ ji spolehlivě přivolá odkudkoliv) a autismem rozhodně netrpí, spíš naopak, vyžaduje asistenci u všeho, ráda nás krmí, dělí se s námi o dudlíka a tak. Různé opakovací aktivity obvykle otočí a vy po chvilce zjistíte, že po ní zvedáte ruce, nakláníte hlavu, mlaskáte, zatímco ona má naprosto vážný výraz profesora sledující experiment.  Nebudu zatěžovat dalšími detaily, ale myslím, že naše dítě má prostě svoji představu o zábavě a je to divoký rarášek. Po celém dni stráveném s ní jsem vždy neskonale vděčný, že díky evoluci nevládne naše dítě chápavým ocasem a má na hraní víceméně jen horizontální rovinu našeho bytu. Prostě se jí nechce se učit, nevidí praktický užitek. Tolik věcí se naučí napoprvé, kolik jich potřebuje. Ale ukazovat oči a nos mezi to prostě nepatří. Jinak je ve všech ohledech hodná a poslušná.

Každopádně žena začala sepisovat „seznam závad“, jak tomu sama říká a chystá se k poradci. Osobně si myslím, že je malé sice teprve rok a půl, ale že na dítě dvouletá záruka neplatí a zpátky už ji stejně nevezmou. Také ze seznamu odstranila můj požadavek na výměnu filtračního systému a nahrazení něčím s vonnými oleji, protože to, co to dítě produkuje, musí být rozhodně nějaká vada. Rád bych se zeptal na Vaše zkušenosti, je Vaše dítě podle příruček? Opakuje, co se mu ukazuje nebo to udělá, jen když se mu to zrovna hodí? Máte někdo podobnou zkušenost? Co pomáhá? Samozřejmě, pokud je Vašemu dítěti 15 a odmítá ukazovat oči, ruce a noc, pak je to normální a není to pro nás tak úplně aktuální. Díky za podněty.