Smysl života a paradox duše...

24. 03. 2013 13:06:57
Život je jako mořská pláž. Díváte se před sebe a vidíte hladkou písčitou plochu před sebou a máte pocit, že jste první člověk, který těmito místy kráčí. Při každém kroku zanecháváte za sebou stopu, otisk vlastního kroku vytlačený do písku jako připomínku toho, že jste tudy kráčeli, Vaše radosti a starosti, sny a motivace, jako otisk Vaší duše. Vy, právě Vy, unikátní tvor, unikátní ego.

Jdete dál a nesete si svůj pocit jedinečnosti. Když se ale po chvíli podíváte za sebe, vidíte, jak se otisk Vaší stopy pomalu plní vodou. To blednou Vaše vlastní vzpomínky. A pak přicházející vlny oceánu dílo dokončí a smyjí i poslední zbytek Vašich stop. To zapomíná sám čas. Jako byste nebyl, jako byste těmi místy neprošel.

Kráčíte dál a při své cestě si všimnete, že občas míjíte v písku zaražený ukazatel, který tu zanechal někdo před Vámi. Nevidíte kroky, stopy těch, kteří tu kráčeli před Vámi, jen víte, že tu byli. Třeba měli stejné starosti, stejnou bolest, připadali si stejně jedineční a prožívali stejná dramata, radosti i lásky. Nevíte, kudy přesně vedly jejich stopy, ale víte, že tu byli. Buddha, Stalin, Einstein, Smetana nebo třeba vaši vlastní předci. Kráčeli po stejné pláž, ale nevíte, KDO skutečně byli. Jejich stopy v písku, otisky duše, jsou dávno pryč. A ukazatele, výsledky jejich díla, jsou pouhým prostým důkazem jejich existence, nikoliv jejich osobnosti, ega. „Alexandr Veliký, dobyvatel, 356 – 323 př. n. l.“

Říká se, že ve vlastních dětech žije člověk dál. Snad je to pravda. Při našich prvních nejistých krůčcích nás vedou za ruku blízcí lidé, rodiče, prarodiče, učí nás, jak máme stát na vlastních nohou, kráčet dál. Někdy hůře, někdy lépe. Spoluutvářejí náš krok. V každé naší vlastní stopě zůstává část jich samých. Postupem času, jak si volíme vlastní cestu, zaostávají za námi a jednoho dne zjistíme, že s námi již nejdou. I jejich stopy pomalu mizí a oni sami se stávají vzpomínkou, kterou si neseme dál. Ale neseme ji pouze my, od této chvíle jsme na své cestě sami.

Občas někoho na své cestě potkáme, jdeme společně, stáváme se přáteli, milenci, manželi. Ale i přesto zůstáváme sami. I když jsou nám tito lidé blízcí, vždy kráčíme jen vedle sebe. Každý děláme vlastní kroky, každý necháváme za sebou jiné stopy. Dokážeme tyto lidi milovat, obětovat se pro ně, vzpomínat na ně, a jen občas se nám snad podaří zahlédnout kousek duše blízkého člověka ještě dříve, než se otiskne do písku. Myslíme, že rozumíme, ale ve skutečnosti je to jen iluze. Jsme sami. Svět vidíme pouze vlastníma očima a jediná duše, kterou dokážeme skutečně vnímat a rozumět jí, je naše vlastní. Ostatní hodnotíme vždy a pouze na základě jejich činů. Nedokážeme vídět svět jejich pohledem.

Ale snad je to tak správně, každý člověk je unikát. Každý člověk má jedinečné já, dělá vlastní kroky, vidí svět tak, jak to dokáže jen on. Myslíte si, že jste zlý? Nebo dobrý? Nikdo si uvnitř svého já neřekne, že je zlý a špatný člověk. Okolnosti, situace, chyba, konečný cíl, který světí prostředky, každé ego má své omluvy. Dokud můžeme soudit, zamilovávat se a obdivovat druhé podle jejich činů, dokážeme rozpoznat, co je správné a co nikoliv. Zůstává pravdou, že rozdíl mezi nebem a peklem je jen ve společnosti, kterou tam člověk má. Lidé kolem nás jsou zrcadlem nás samých. Proto nelze duši sdílet. Proto jsme sami. Ztratili bychom odraz sama sebe v očích okolních lidí. Ztratili bychom jediný způsob, jak rozpoznat, kdo vlastně jsme a jaký jsme člověk.

Ve výsledku je jedno, kolik stop, jednotlivě nebo společně se všemi přáteli a rodinou za sebou zanecháme. Můžeme učit ostatní chodit, můžeme vytvořit ukazatelů kolik chceme a jakékoliv velikosti, můžeme ukázat vlastním dětem jak stát na vlastních nohou, to, co se vlastně skutečně snažíme uchovat, jednoho dne nevyhnutelně zmizí. Naše já. To, KDO jsme. Duši nelze uchovat. Stopy smyté oceánem času, který tak činí každému a všemu už po eony, jednotlivcům i celým civilizacím. A právě proto má smysl budovat svůj odkaz. Budovat ukazatele, učit ostatní, předávat vědomosti. Jediná šance nás samých, mlhavý stín našich kroků.

Zapomnění toho, KDO jsme, je nevyhnutelné. Ale je velkou a neodpustitelnou hanbou promrhat dar chůze jen k tomu, aby se člověk pouze prošel svou cestou na konec. Ten totiž přijde sám, i bez našeho přičinění. Jakmile se všechen ten písek, ve kterém jsme mohli zanechat připomínku sama sebe přesype přes hodiny našeho života, bude už pozdě. Co není zapamatováno, neexistovalo. Moře smyje naše poslední stopy a nikdo si toho ani nevšimne.

P.S: ano, i tento článek je snahou o zatlučení malého kolíku s nápisem „byl jsem tu“, snad někomu trochu otevře mysl.

Autor: Filip Rulf | neděle 24.3.2013 13:06 | karma článku: 8.73 | přečteno: 368x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Společnost

Jiří Kačír

V USA je standard jen 10 dní dovolené ročně a ne každá firma nabízí volno o všech svátcích

V posledních letech jsem se několikrát zajímal o možnostech práce v USA. Na toto téma jsem četl řadu názorů a článků, realita pracovních podmínek v této zemi mi trochu vzala iluze.

29.3.2024 v 16:04 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Jindřich Kubánek

Zkreslené vidění - Návod k použití

Každý si myslí, že mozek má a že ho používat umí. Přesto stačí, když ztratí klíč od bytu nebo založí kamsi brýle, aby vše ztratilo smysl a začala panika a zoufalství.

29.3.2024 v 13:30 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 68 | Diskuse

Veronika Valíková Šubová

Takže Velký pátek

Čtu radostné ódy na Velký pátek a trochu mi trnou zuby. Tedy stručně: na Velký pátek předhodila jedna náboženská parta vrchnosti nepohodlného proroka inovující party a okupační mocnost ho na nátlak jeho souvěrců nechala popravit.

29.3.2024 v 11:16 | Karma článku: 18.33 | Přečteno: 246 |

Rudolf Pekař

Velikonoce nebo svátky jara a tolerance?

Připomínka jara nám přináší příjemné počasí, kvetoucí zahrady a zároveň i změnu názvu Velikonoc na Jarní svátky či Svátky jara. Jaký to má důvod?

29.3.2024 v 10:56 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 50 | Diskuse

Vlastík Fürst

Velkopáteční zastavení může prospět i ateistům

Velký pátek není v naší zemi svátkem moc dlouho. Volný den máme až od roku 2016. Otázkou je, jak s tímto volnem naložíme. Můžeme vyrazit na nákupy či za zábavou, nebo je možné se rozhodnout, že ho budeme „slavit“.

29.3.2024 v 9:05 | Karma článku: 11.64 | Přečteno: 145 | Diskuse
Počet článků 12 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2101
člověk, IT Individuum, ateista, optimista, konstruktivní kverulant, milující otec dcery, oddaný manžel a spousta jiných superlativů, které by se lépe vyjímaly na náhrobku tesaném rukou blízkých než jako šovinistická definice na blogu na max. 1000 znaků.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...